Jan Keller - Politika s ručením omezením
Jan Keller vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně historii a sociologii. Po ukončení studií působil převážně jako vysokoškolský pedagog. Dnes přednáší na Ostravské univerzitě. Mimo to působí jako komentátor deníku Právo a poměrně rozsáhlá je i jeho publicistická činnost.V roce 2001 vydal knihu s názvem Politika s ručením omezeným aneb Proměny moci na prahu 21.století, ve které zkoumá principy politiky na přelomu nového milénia.
V úvodu Kellerovy knihy se v kapitole nazvané „Moderní politika – dělení pokladu“ setkáváme s otázkou nutnosti existence státu. Pomocí historického průřezu nám autor ukazuje, jak postupem času moc státu (potažmo jeho vládců) sílila a zároveň se snaží najít meze státní moci, aby nemohlo dojít k jejímu zneužití. Předkládá klasický recept, který můžeme nalézt v díle CH.L. Montesquieu „O duchu zákonů“, totiž rozdělit moc na tři nezávislé složky, jež by se navzájem omezovaly a hlídaly, ale zároveň vyjadřuje hlubokou obavu o existenci této metody v praxi. Keller zároveň seznamuje čtenáře s dalšími pojistkami proti zneužití státní moci – nezávislou ekonomikou a politickými stranami – avšak i jich je možno velmi snadno zneužít, tudíž jako jediná možnost se ve finále jeví posílená role občanské společnosti, která má vlastnosti obou uvedených pojistek a může fungovat jako protiváha státní moci.
Část nazvaná Politika a virtuální ctnosti se zabývá vlivem médií a vůbec prezentací politiky veřejnosti. Podobné názory a další příklady rozdílné prezentaci identické zprávy dvěma médii můžeme najít například také v díle známého novináře Miloše Čermáka „Kdyby sólokapři měli křídla“. Dále se seznamujeme s termínem „Simulacrum“, který v době absolutistických vládců znamenal klam, který slouží zájmům státní moci. Keller se snaží simulacrum převést do poněkud modernější podoby, kterou nakonec nalézá v nacionalismu. Zabývá se jeho příčinami, historií, průvodními vlivy a v neposlední řadě také využitím nacionalismu k upevnění pocitu sounáležitosti občanů se státem, státní ekonomikou a mocí.
Ve třetí kapitole autor upozorňuje na to, že díky bleskovému rozvoji vědy se i přes rostoucí míru vzdělanosti výrazně snižuje kvalifikovanost lidí vůči problémům a takzvané věci veřejné ve velkém procentu případů dalekosáhle překračují znalosti veřejnosti i politiků, kteří za to sice nemohou, ale za odhlasované návrhy nesou i přes nízkou informovanost osobní zodpovědnost. Nutně to znamená i podrytí veřejného mínění, neboť bez dostatku informací je rozhodování pochopitelně velice obtížné. Zcela logicky se tedy setkáváme i s otázkou referenda, jehož relevantnost autor značně zpochybňuje, ovšem jiné, relevantnější, řešení nenavrhuje.
S Janem Kellerem bych si dovolil nejvíce polemizovat v pasáži s názvem „Politika a jiná rizika“, kde je jasně patrné také ekologické zaměření autora. Keller, podobně jako například německý sociolog Ulrich Beck, se značnou dávkou sarkasmu kritizuje politické strany za snížení jejich zájmu o podstatné věci a za neschopnost ochránit občany. Tvrdí, že, člověk je permanentně něčím ohrožován, a tudíž je snížena možnost jeho volby. Upozorňuje na to, že politika byla dříve brána jako „rozdělování dobra“, ale v současné době ji spíš lze považovat za „spravedlivé dělení zla“. Toto své přesvědčení autor dokládá například na tom, že stát určuje přijatelné normy pro znečistění životního prostředí, tedy to, jaké znečistění je ještě „normální“. Jak jsem již uvedl, v tomto s autorem poměrně zásadně nesouhlasím. Jeho beznaděj považuji za poněkud zbytečnou, neboť se domnívám, že v ohrožení bylo lidstvo i dříve. Jako příklad lze uvést smrtící morové epidemie ve středověku. Navíc si myslím, že největší vlna plošné destrukce životního prostředí již pominula a v současné době lze registrovat spíše tendence ke zlepšení.
Pátá kapitola se zabývá problémem globalizace. Díky tomuto fenoménu podle Kellera dochází ke splývání hranic jednotlivých států a tím i ke značnému omezení jejich vlivu, což opět vyvolává otázku, zda je vůbec stát nezbytnou součástí moderní doby. Globalizace má údajně za následek i snižování víry v politiky, neboť prostor politiků pro to, aby něco změnili, se značně zúžil. Zde názor autora opět nesdílím, neboť se domnívám, že státy svou suverenitu ani zdaleka neztratily a důvěra v politiky se snižuje spíše v důsledku jejich chování.
V následujících dvou kapitolách, které se týkají chování politiků v současné době a uspořádání politiky ve světě sítí, jak autor nazývá fenomén dnešních dní, malé firmy s nízkým počtem zaměstnanců a širokou sítí v podobě malých dodavatelských firem, se dá s Kellerovými názory téměř bez výhrad souhlasit.
Závěrečná část nazvaná „Politika v nejisté společnosti“ shrnuje dříve uvedené problémy a jako východisko z krize uvádí občanskou společnost, která se však musí nejprve vypořádat se svými problémy a dilematy, aby mohla fungovat jako PROTIVÁHA slabého státu a globalizace. S tím však opět nesouhlasím, podle mého názoru by měla občanská společnost fungovat spíše jako PARTNER státu.
Co lze říci závěrem? S Janem Kellerem se dá v řadě pasáží shodnout naprosto bez výhrad. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že autor je zarytým pesimistou, přičemž se jeho pesimismus vztahuje i na jevy, které jsou nevyhnutelné a státní mocí neregulovatelné.Na nesporně zajímavém díle je také poněkud rušivým momentem fakt, že v některých pasážích problémy pouze stroze definuje. Jejich řešení se nesnaží hledat vůbec, nebo s rukama daleko rozpřaženýma v gestu na téma „děj se vůle Boží“ naznačuje, že situace vlastně žádné řešení nemá.
Květen 2009